Na dovolenou téměř nejezdí. Měla dokonce období, kdy na ní nebyla sedm let, ačkoli cestuje víc než kdokoli jiný. Její čas totiž vyplňovaly cesty pracovní. Přiznává ale, že v posledních dvou letech byla v Chorvatsku na jachtě a nedávno na Kubě, kde podle svých slov jen „vejrala“ a krásně si vyčistila hlavu. U mnoha lidí by to asi tak překvapivé nebylo, ale u válečné novinářky se divíte, že si dokáže lehnout k vodě a nic nedělat.
Manžel má pro její dobrodružnou povahu pochopení a spoléhá na to, že se o sebe umí postarat. „On má obavy mi třeba zavolat, aby mě telefon neprozradil, což už tak trochu hraničí s nějakými dobrodružnými filmy. Ale už si zvykl a já vím, že je třeba šetřit s některými detaily, které by mým blízkým jen přidělávaly starosti,“ říká Lenka Klicperová – fotografka, novinářka a autorka několika knih.
Na začátku Lenčina příběhu bylo dobrodružství. V pěti letech začala číst verneovky a mayovky, ale nikdy nebyla přímo fascinována válkou. Jen chtěla zažít opravdové dobrodružství. Zamířila proto brzy do Afriky. Tam také zažila svůj první ozbrojený konflikt – v Demokratické republice Kongo.
V Kongu se zároveň poprvé setkala s absolutním bezprávím – sexuální násilí páchané na ženách popisuje jako čirou hrůzu. „To byl asi nejsilnější zážitek v životě. Taky jsem to obrečela. Když jsem uslyšela první příběh, pustila jsem slzy ven. Mozek ale naštěstí umí zapomínat. Dnes už dokážu emoce udržet na uzdě, protože já na tom místě nejsem kvůli tomu, abych brečela, ale abych zaznamenala příběh. Druhou věcí ale samozřejmě je i pocit určitého zadostiučinění, že člověk dodá těm lidem sílu tím, že je vyslechne.“
Pro Lenku bylo Kongo prvním kontaktem s válečnou zónou. Jenže v životě je zvyklá posouvat si metu vždy o kousek dál, a tak si řekla: Zvládla jsem první válečnou zónu, tak co kdybych zkusila Afghánistán? „Ten mě už dlouho lákal. Myslela jsem si, že na to nemám, ale jak jsem tak dumala, sama sebe jsem se zeptala: A co když to zvládneš? Tak to prostě zkusíš a uvidíš, jestli na to máš, nebo nemáš. S Irákem to bylo obdobné. Jen Sýrie pro mě byla stále ‚red line‘. Jenže pak jsem v televizi viděla boj o Kobani a to mě zlomilo. Když vidíte tu neskutečnou odvahu místních, kteří se brání se samopalem v ruce proti obrovské přesile, to si potom říkáte, tam musím jako novinářka být…“
Nejsou to jen válečné zóny, které během své novinářské praxe navštívila. Silný pro ni byl i zážitek z Haiti, které bylo v roce 2010 de facto srovnáno se zemí. I když se nejednalo o válečnou zónu, bylo tam opravdu nebezpečno, protože místo ovládaly různé gangy a člověk musel dávat mnohdy větší pozor než ve válečných zónách. Pro Lenku je ale strach vždy až na druhém místě.
„Mám před sebou cíl a ten chci zdolat. Je to mnohdy nebezpečné, jenže v tu chvíli si ten strach vůbec neuvědomujete, protože řešíte obrovský stres, který daná situace vytváří. Pak prostě ani nemáte čas se bát. Zažíváte strach, jen když se jede na nějaká místa, která mohou být extrémně nebezpečná. Jakmile se tam ale dostanete, nemůžete zůstat stát jako solný sloup a čekat, až vás zastřelí. Člověk se na frontové linii musí postarat sám o sebe a na strach není čas. Riziko únosu vytváří vždy nějaké napětí. Když je 500 metrů od vás Islámský stát, v noci na frontové linii opravdu neusnete. Nevíte, kdy podříznou hlídky a bude konec. Stejně vám ale v konečném důsledku nezbývá než to zvládnout.“
Všechny osobnosti ze seznamu 18 inspirativních jsme požádali, aby na bílou košili vyjádřily zdroj své inspirace. Výsledná díla budeme dražit ve prospěch charity.
V Sýrii byla během tří let celkem sedmkrát. Spolu s kolegyní Markétou Kutilovou si vybudovaly hustou síť kontaktů a i díky tomu dostaly jako jediné přístup k manželkám džihádistů. „Spousta džihádistických manželek potvrzuje, že islámští radikálové nebojovali jenom kvůli islámu, ale kvůli penězům. Jim se žilo krásně, jejich manželé dostávali spoustu peněz, ony dostaly velký dům. Některé z těch žen si ani neuvědomují, že dům dřív musel patřit někomu jinému a ten někdo je zřejmě mrtvý. Některé to ale věděly moc dobře a myšlenky džihádu plně podporovaly. Díky tomu, že jsme jich tolik vyslechly, můžeme nyní jeden z důvodů, proč jejich mužové bojovali – peníze –, pojmenovat. Ty Islámskému státu generovala ropa, s níž obchodoval.“
Lenka natáčela také se ženami z kurdské armády – jejich podíl v ní dosáhl 40 procent, protože ohrožení tzv. Islámským státem bylo pro Kurdy zpočátku, kdy jim nikdo nepomáhal, enormní. „Když jste v boji sami, je každá ruka dobrá. Kdo zůstal, přidal se k milicím a bojoval proti obrovské hrozbě v podobě Islámského státu. Tím se do kurdské armády dostaly také ženy. Kurdové jsou ovlivněni radikálním feminismem Abdullaha Öcalana, že ženy dokážou všechno co muži. Bohužel z žen, které se na začátku připojily k armádě, jich vysoké procento v bojích zemřelo. I jejich mužští kolegové potvrzovali, že ženy nastupovaly do prvních linií a prokazovaly obrovskou statečnost,“ přibližuje svoje zkušenosti z válečné fronty fotografka.
Ve své práci Lenka nemá žádné vzletné cíle. Prostě válečnou novinařinu dělat začala a naplno ji chce dělat dál a pořád lépe. Tuto vlastnost má podle svých slov po mámě. S ostatními ženami, které se věnují válečné novinařině, ji spojuje určitá tvrdošíjnost, až zabejčenost. „Člověk se nemůže nechat odradit a musí mít strašně silnou vůli a psychiku. V rámci naší práce překonáváme hodně nepohodlí a jsme vystaveni i velké fyzické námaze. Proto si někteří myslí, že je to práce pro muže, i když u nás je to vlastně doména převážně žen. V Česku se tomu lidé diví, ale v zahraničí je to úplně normální,“ doplňuje Lenka Klicperová, inspirativní novinářka a fotografka, která na vlastní kůži zažila většinu významných válečných konfliktů poslední dekády.
