Počítačové hry, ve kterých neustále střílíte, mě nebaví, říká Jakub Gemrot (34). Hry a virtuální prostor tvoří jeho svět. A on se tenhle svět snaží posunout na nový level.
Jako hlavní programátor je podepsaný pod českým herním hitem Atentát (Attentat 1942), který sbírá ceny po celém světě. Hlavně za nový přístup – propojení zábavy se vzděláváním, virtuálního prostoru s realitou.
Hra je unikátním způsobem vyprávění a prolínáním dokumentu, hry a reality. Díky tomu má skvělou atmosféru a umožňuje mladým lidem alespoň částečně prožít období protektorátu.
„Hra se soustřeďuje na příběhy lidí, jakým způsobem je válka zasáhla, jak v té době žili a jak ji zpětně hodnotí. Hráči si musí projít složitým rozhodováním, prožít příběh a zjistit, jak pekelná to byla doba. Hra má donutit lidi přemýšlet v kontextu historie. A interakce s historií má větší dopad než dokument. Proto nás to baví,“ vypráví Jakub Gemrot.
Úspěšná hra je součástí projektu Československo 38–89, na kterém se podílí celý tým odborníků z Matematicko-fyzikální fakulty a Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd.
„Na začátku nám historici tvrdili, že historii hrát nejde. Pedagogové zase varovali, že bude strašně těžké děti zaujmout. Všichni trvali na svém. Ale díky tomu, že všichni byli tak úporní, je výsledek opravdu dobrý. Historicky je to super, sociologové vyladili rozhovory, výukové prvky jsou zábavné. Nikde to nedrhne. Bez toho původního střetu by to nebylo ono,“ chválí výsledek náročné spolupráce.
Nejsou to od něj jen planá slova, sám je perfekcionista a nic nedokonalého by nepochválil. Do jeho profilu na univerzitním webu o něm kolega napsal, že je „hnán neukojitelnou touhou po dokonalosti“. Jakub se tomu směje, ale zároveň tuhle svoji vlastnost přiznává. „Mám rád, když se věci dělají dobře a je jasné, proč se dělají. Nesnáším, když se něco jen tak ledabyle zkouší,“ připouští.
Nemá doma modely tanků, není nadšeným historikem ani téma atentátu na Heydricha nijak zvlášť neprožívá. „Když jsem byl malý, dělal jsem dějepisné olympiády, ale to už je dávno pryč,“ směje se. „Ale historie mě baví. Mám pocit, že ji člověk musí znát, aby se zorientoval v dnešní době. Každý by se měl poučit z historie a uvědomit si, jaké věci se můžou zopakovat,“ dodává už vážně.
Do světa her ho přivedli starší bráchové, poprvé seděl u jednoduchého počítače připojeného na černobílou televizi. První hru naprogramoval někdy v osmé třídě. „Byl to takový jednoduchý had pro čtyři hráče. Kdo naboural, vypadl. Hráli jsme to s kamarády vždycky po škole,“ vzpomíná na dobu před 20 lety. „Byl jsem teenager v době, kdy nastupoval internet, začaly první multiplayerové hry, hráli jsme první střílečky a strategie. A já měl vždycky touhu si nějakou hru sám naprogramovat. A to mi zůstalo, dělám to, co mě vždycky bavilo,“ popisuje svoji cestu.
Všechny osobnosti ze seznamu 18 inspirativních jsme požádali, aby na bílou košili vyjádřily zdroj své inspirace. Výsledná díla budeme dražit ve prospěch charity.
Atentát vyšel pod hlavičkou Univerzity Karlovy. V první verzi jako výukový projekt, po dalším vylepšení je úspěšný i na otevřeném herním trhu. Má titul Česká hra roku 2017, uspěl na Festivalu nezávislých her v San Francisku a vyhrál hlavní cenu na prestižním festivalu A MAZE 2018 v Berlíně. „To nám v tvrdém herním byznysu otevřelo spoustu dveří,“ usmívá se sympaťák Jakub.
„Jedeme teď s Atentátem takové turné. Objíždíme konference, snažíme se hru představit zahraničním publisherům, dostat ji do povědomí a případně získat finance na druhý díl. Není to mainstream, není to magnet na peníze. Je to hra, která opravdu věrně zobrazuje historii, takže vyžaduje trochu jiný přístup,“ popisuje.
Pokračování projektu Československo 38–89 se dotkne vysídlení německého obyvatelstva ze Sudet, poválečného uspořádání a nástupu komunistů k moci.
„Téma se hodně promítá do současnosti. Spoustě lidí to připomene živé rány. Ukážeme, jak historie i po 70 letech dokáže ovlivňovat dění ve společnosti. Máme z toho trošku obavy, ale zároveň se na to těšíme. Když se nám to povede správně podat, může mít druhý díl větší zásah než téma atentátu,“ doufá úspěšný programátor.
Za rok by měla být hotová česká verze druhého dílu, pak se bude pracovat na vylepšeném mezinárodním vydání v angličtině. „Historický obsah je připravený. Teď máme před sebou tu nejzábavnější část – udělat z historie hru,“ těší se.
Jakub Gemrot studoval programování na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy. Teď tam sám učí, v roce 2015 stál u vzniku nového oboru „vývoj počítačových her“.
Na matfyzu také získal titul Ph.D. „Moje oblast je teoretická informatika se zaměřením na umělé virtuální bytosti. Zajímám se o vytváření reálných lidských postav v počítačových hrách. A z toho jsem také udělal doktorát – zkoumal jsem různé přístupy, jak programovat rozhodování virtuálních postav, aby byly uvěřitelné,“ vysvětluje svůj svět.
„Postavy mohou být skvěle animované a krásné, ale když mají špatná gesta, schematicky se pohybují, rozhodují nebo hloupě reagují, hráč přestává virtuálnímu světu věřit a celá hra se v jednom okamžiku zboří. Magie virtuálního světa je pryč a zbude vám jen schematické loutkové divadlo. Já už takovou hru pak nejsem schopný hrát dál.“
Kromě učení studentů pracuje i pro soukromé firmy. Pomáhá s vývojem her, ale i virtuálních agentů a systémů napojených na umělou inteligenci.
„Hodně mě baví učit a pomáhat dalším lidem proniknout do obrovského světa her. Zároveň by bylo neblahé, kdybych zůstal jenom na fakultě. Pokud bych neměl reálné zkušenosti, co bych studentům říkal? Jak bych věděl, co se děje, co je důležité? Bylo by to odtržené od reality a to já nechci,“ říká.
K hernímu vývoji chce přitáhnout další mladé lidi. Propojit je na katedře softwaru a výuky informatiky. „Vývoj her je mezioborový. Nejlepší zahraniční produkce dělají týmy, ve kterých se propojí lidé různého zaměření. A já chci tyhle lidi propojit i u nás. Proto máme předmět výuka počítačových her, kam chodí lidé z Filozofické fakulty, z FAMU, VŠUP, grafici, animátoři, zvukaři, programátoři, lidé z ČVUT. Když se to protne, může vzniknout něco dobrého,“ věří Jakub. Žádné hady ani střílečky už nejspíš nikdy tvořit nebude. „Chci dělat hry, které mají přesah a stojí za to si je zahrát, protože vám něco dají. Asi už jsem starý, ale mám pocit, že nemáme čas jenom na prvoplánovou zábavu a střílení zombíků. Mám rád hry, které mají přesah a třeba právě vztah k historii.“
