Nejdůležitější rada, kterou v životě dostal, byla od táty a zněla následovně: „Hleď, aby tvoje snaha udělat z nich velké matematiky nepřevýšila tvoji snahu udělat z nich slušné lidi.“ Dvaaosmdesátiletý Milan Hejný si ji pamatuje poměrně přesně. Jako učitel se k ní v životě často vracel a na základě myšlenek svého otce Víta rozvinul revoluční způsob výuky matematiky, který klade důraz na rozvoj myšlení spíš než na počty samotné.
Psala se 40. léta minulého století a malý Milan už jako předškolák ve slovenském Martině dostával nejrůznější hádanky a zábavné úkoly, které pro něj jeho otec, středoškolský učitel, vymýšlel. Když poté nastoupil do školy, matematika mu na prvním stupni moc nešla. Zápisům na tabuli nerozuměl, byl pomalý a domů nosil trojky. Matematické úlohy od táty byly ale úplně jiné. Jednak ho bavily a taky jim rozuměl. „Byla to jakási edukační schizofrenie, kdy jsem zažíval, jaké to je, když je dítě na jedné straně učeno tlakem ve škole a na druhé straně inspirováno otázkami,“ vzpomíná Milan Hejný.
Otec na jeho špatné známky ze školy nehleděl a syna se snažil rozvíjet po svém. Také ho podporoval v tom, že je v matematice dobrý, bez ohledu na školní výsledky. Po čase se ukázalo, že měl pravdu. Když na druhém stupni přišly na řadu zlomky a záporná čísla, Hejný jim naprosto bez problémů porozuměl. Později vyhrál krajskou matematickou olympiádu a po gymnáziu odešel studovat „matfyz“ do Prahy. Stal se z něho vysokoškolský profesor zamilovaný do matematiky.
K totálnímu zvratu v jeho životě došlo v době, kdy byl jeho syn ve 4. třídě. Když jednou přinesl pětku z matematiky za to, že ač vyřešil úlohu správně, použil na její znázornění jinou barvu, než měl, Milana Hejného to hrozně naštvalo.
„Můj táta mi tehdy řekl velice moudrou věc, že pokud chci syna vést tak, jak on vedl v dětství mě, měl bych ho jít do školy sám učit,“ popisuje. Zprvu se mu to zdálo jako nesmysl, nevyznal se v psychologii ani didaktice. Nakonec se ale rozhodl, že to zkusí, a další školní rok dostal na starosti třídu páťáků, do které jeho syn chodil.
A učení ho chytlo. Zprvu hleděl hlavně na výsledky v počtech, postupem času ale začal chápat otcovu radu z úvodu článku a svůj přístup po jeho vzoru měnit. Zjišťoval, že důležitější než správně vyřešená úloha je, aby porozuměl tomu, co se v dětech odehrává, aby je matematika bavila, aby z ní – ani z něho – neměly strach.
„To on mi ukázal, čeho si mám všímat, když mě občas v mých hodinách navštívil. To bylo hrozně důležité. Obzvlášť my matematici máme totiž tendenci sledovat pouze čísla, ale hlubinný život dítěte nám uniká. Ale právě v něm se vše odehrává. A radost dětí je něco, co nelze uchopit žádnými čísly,“ vysvětluje.
Všechny osobnosti ze seznamu 18 inspirativních jsme požádali, aby na bílou košili vyjádřily zdroj své inspirace. Výsledná díla budeme dražit ve prospěch charity.
Poznatky jeho otce se později staly základem Hejného metody matematiky, kterou Milan se svým výzkumným týmem začal uvádět do praxe a kterou se dnes učí už ve zhruba jedné pětině českých základních škol.
Metoda se od tradičního způsobu výuky liší hlavně v tom, že učitel dětem nepředkládá žádné vzorečky nebo postupy. Děti přicházejí na matematické postupy samy řešením speciálně vymyšlených úloh, které jsou zasazené do různých prostředí (například autobus, krokování), jež děti znají z běžného života. „Učitel, který chce touto metodou učit, musí dětem věřit, že to všechno samy dokážou. Měl by je vést a nebýt netrpělivý,“ říká Hejný.
Metodu začal rozvíjet se svým výzkumným týmem v Bratislavě, a když se později přestěhoval do Prahy, oslovil ho Jiří Fraus ze stejnojmenného plzeňského nakladatelství, aby napsal učebnice Hejného metody pro první stupeň. „Upozorňoval jsem ho, že to nebude žádný trhák. Nevěřil jsem, že ta metoda může uspět v širším měřítku a osloví učitele, protože to od nich vyžaduje úplně jiný přístup, než na jaký byli zvyklí,“ popisuje Hejný.
Učebnice ale uspěly, v současné době se pracuje na těch pro druhý stupeň a v plánu jsou také materiály pro gymnázia, střední školy a odborná učiliště. „Je tragédie, že stejnou matematiku učíme budoucí prodavačky i zdravotní sestru. Matematiky budou potřebovat čím dál méně, od toho budou mít chytrá zařízení. To, co budou potřebovat, je myšlení, které matematika přináší,“ myslí si Hejný.
Jeho metoda se v poslední době ocitla pod palbou kritiky ze strany části tradičních matematiků, kteří mají za to, že Hejného děti dostatečně neovládají například násobilku. Zastánci metody ale vysvětlují, že učí děti především myslet, ne jen reprodukovat. Z různých průzkumů navíc vyplývá, že děti vyučované touto metodou dosahují v průměru lepších výsledků než jejich vrstevníci.
„Ti kritici se proti tomu postavili, aniž by navštívili jedinou naši hodinu. Vadí jim, že matematika není na nejvyšším piedestalu. Ale já je chápu, byl jsem přesně takový jako oni,“ dodává.
