„Myslím, že pokud jde o výběr povolání, existují v podstatě dvě varianty – buď děláte to, co dělají vaši rodiče, anebo úplně něco jiného. Já jsem ten první případ, protože můj otec byl architekt,“ vysvětluje svoje profesní kořeny jeden z nejznámějších popularizátorů architektury v Česku Adam Gebrian.
K architektuře se poprvé dostal už v první třídě, když šel svému otci pomoct s měřením domu. Od té doby věděl, že chce dělat to, co on. Na vysokou školu šel, ač rodiče žili ve Zlíně, do Liberce, kde se architektura vyučovala teprve čtyři roky.
Považuje to za skvělý krok: „Fakultu umění a architektury pod krédem ‚Amerika na severu Čech‘ založil Jiří Suchomel, který předtím učil ve Spojených státech. Dělal všechno pro to, aby se škola přiblížila americkým principům: intenzivní práce od rána do večera, všichni pohromadě v jedné místnosti a vertikální organizační struktura, kdy spolu pracují studenti z různých ročníků a vzájemně se inspirují. To všechno se v Liberci povedlo a zpětně můžu říct, že mi to dalo hodně i v dalším rozvoji.“
Na severu Čech také potkal svoji budoucí ženu, která udávala další směr jeho života. „Ženy v Česku jsou daleko ambicióznější a odvážnější než muži. Moje partnerka od začátku věděla, že chce do zahraničí. Vyrostla v pardubickém paneláku a bylo jí jasné, že odsud musí pryč. Já jsem nikdy nebyl tím iniciátorem, vždy jsem jen říkal: Jestli chceš, půjdeme spolu. Tak jsme spolu šli na dva roky studovat a pracovat do Amsterdamu.“
Poté, co skončil školu, začal pracovat pro architektonickou kancelář, kde navrhoval domy. Jeho žena dostudovala o půl roku později, ale když měla nastoupit do práce, nedokázala se sžít s platovými a organizačními podmínkami v Česku. A tak znovu zavelela k zahraniční praxi. Tehdy zamířili do Londýna, kde Adam po roční zkušenosti zjistil, že v architektuře vlastně nic neumí, respektive že toho umí velmi málo. A to ho dovedlo k Fulbrightovu stipendiu. Díky tomu se dostal na magisterské studium do Los Angeles.
„Studoval jsem dost zajímavý program, který asi nejvíc ovlivnil to, co dnes dělám. Každý semestr jsme se zabývali jednou metropolí – jeli jsme tam a měli jsme zjistit, jaké to město má problémy i příležitosti. A bylo naším úkolem se všemi možnostmi aktivně zabývat. Postupně jsme tedy byli v Bombaji, Dubaji a São Paulu, tedy ve městech, kde změny probíhají opravdu rychle – na rozdíl od Prahy, kde k nějaké transformaci dochází dost pomalu. Pro mě osobně to byly první intenzivní pobyty mimo Evropu. Indie, to byl úplný šok, protože jsem si do té doby neuvědomoval, že žijeme v deseti procentech nejrozvinutější části celé planety, kde se máme neskutečně dobře. Bylo skvělé i trochu děsivé vidět umělý svět Dubaje, kterou od té doby nemusím, zatímco São Paulo byla naopak úplně úžasná zkušenost.“
Všechny osobnosti ze seznamu 18 inspirativních jsme požádali, aby na bílou košili vyjádřily zdroj své inspirace. Výsledná díla budeme dražit ve prospěch charity.
Studium ve Spojených státech nebylo pro Adama vůbec jednoduché – denně do noci pracoval na projektech a podle svých slov si v tu dobu sám sáhl na dno. Na druhou stranu odjel ze studia nabit zkušenostmi. Pracoval totiž v týmu o deseti lidech z devíti různých zemí a z osmi různých profesí. „To bylo neskutečně okouzlující a inspirující, protože úplně jinak se na město dívá Čech, jinak Číňan a jinak Turek. V tu dobu jsem si také uvědomil, že ti běžní lidé ve městech, která jsem navštívil, se opravdu zajímají o to, kde žijí, jak to tam vypadá nebo jaký vzhled má jejich ulice.“
Vzhledem k tomu, že Fulbrightovo stipendium platí z jedné třetiny česká vláda, musel Adam po návratu splnit podmínku, že bude dva roky pracovat v Česku. S tím, že se od něj očekávalo, že bude dělat něco veřejně prospěšného.
„Já jsem si tehdy řekl: Musím tady dva roky být, tak budu dělat něco, co bych jinde dělat nemohl, a budu se zabývat něčím, co považuji za užitečné. Takže jestli žiju v zemi, kde prostředí, ve kterém žijeme, nikoho nezajímá, jinými slovy v hierarchii hodnot je někde hluboko pod vlastním autem, bytem, jídlem, mobilem a nevím čím ještě, tak máme nějaký problém. Takže mojí prací bude ten zájem zvýšit. Tehdy jsem se řídil podle Roberta Downeyho Juniora, který v novinách shrnul svoji 25letou hereckou kariéru do tří rad: Snaž se být užitečný. Vždycky se kontroluj. Říkej ano na všechno. Dva roky jsem se to snažil dodržovat. Takže kdykoli jsem dostal jakoukoli nabídku, řekl jsem na ni ano a bylo mi jedno, jestli jedu přednášet na univerzitě, nebo pojedu do ‚Horní Dolní‘ povídat si se dvěma lidmi o jejich vesničce. Možná proto to dělám dodnes.“
V současnosti už Adam musí nabídky odmítat, protože jich má nekonečně mnoho. Což ovšem zároveň dokazuje, že hlavní cíl jeho práce, tedy to, aby se lidé o architekturu zajímali, se naplňuje. Taky proto má na rádiu Wave svůj pořad „Bourání“ a Stream odvysílal sérii s názvem „Gebrian vs.“, která měla celkem 25 milionů zhlédnutí.
„Za tu dekádu pozoruju, že se zájem lidí o okolí výrazně zlepšuje. Před x lety byly v Praze tak dva spolky zabývající se veřejným prostorem – dnes je jich 200. Tuhle jsem v novinách narazil na sloupek psaný jedním lékařem, kde se dotyčný ptá: Proč na to nebyla vyhlášena veřejná architektonická soutěž? Slovní spojení, které před deseti lety nikdo neznal. Něco už se konečně děje a já jsem za to rád. Ten zájem je ale pro mě jenom začátek, ještě se musí překlopit v dobré výsledky. Těch je zatím relativně málo, a proto mám ještě hodně práce,“ prozrazuje svoji motivaci jeden z prvních průkopníků popularizace architektury u nás Adam Gebrian.
