Před téměř čtyřmi lety začal vydávat dětský časopis Raketa, který je úplně jiný než ostatní. Nenajdete v něm žádnou reklamu a díky originálním ilustracím od českých i zahraničních výtvarníků ho po přečtení dáte spíš do knihovny než do sběru. Joachim Dvořák z nakladatelství Labyrint je v mnoha směrech průkopníkem a dopředu ho vždycky hnaly spíš sny a vize než touha po zisku.
Zprvu působí trochu přísně a v jednu chvíli to vypadá, že protočí oči v sloup. To když zazní otázka, jestli někdy zatoužil zgruntu změnit život a místo vydávání knížek třeba vařit. Pak ale shovívavě odpoví, že tyhle myšlenky občas napadnou asi každého, kdo přemýšlí o smyslu života.
„Já mám obrovské štěstí, že jsem dělal vždycky jen to, co jsem chtěl. Sám si určuju směr, kterým jít, a vybírám si, s kým budu spolupracovat,“ říká. V tom, co a proč dělá, má zkrátka jasno.
Psát a vydávat knihy začal pro zábavu už jako malý kluk. V roce 1990 založil kulturní časopis Labyrint revue, později stejnojmenné nakladatelství, které je známé tím, že dává prostor novým a neznámým autorům. Českým čtenářům zprostředkoval například tvorbu německy píšící autorky Lenky Reinerové nebo spisovatele a výtvarníka Petra Síse, objevil Jaroslava Rudiše a dnes už legendární komiks Alois Nebel. Tituly z jeho nakladatelství pravidelně získávají prestižní knižní ceny.
V jednu chvíli měl ale Labyrint namále. Když totiž redakci včetně Dvořákova bytu v pražském Karlíně vyplavily v létě 2002 povodně a všechno kromě jeho psa se utopilo, na chvíli uvažoval, že nakladatelství zavře. Pak si ale řekl, že nic jiného než vydávat knížky stejně neumí, a na jaře dalšího roku vydavatelství naopak ještě rozšířil o dětskou knižní edici Raketa.
Rozhodl se tak poté, co se na něj obrátila švýcarská agentka Petra Síse. Tehdejší český nakladatel odmítl vydat knihu o Charlesi Darwinovi Strom života, za jejíž americké vydání Sís dostal hlavní cenu na knižním veletrhu v Bologni – zdála se mu na české poměry příliš intelektuální. To se Dvořákovi naopak líbilo, vždycky dal spíš na kvalitu a originalitu. Knihu o Darwinovi zařadil do edičního plánu Rakety spolu s dalšími dvěma tituly.
Sázkou na prodejní jistotu měl být kreslený životopis Jaromíra Jágra od výtvarníka Karla Jerieho. Plán byl takový, že pokud na dvou zbývajících knížkách prodělá, ta o Jágrovi pomůže zaplatit dluhy, edice Raketa se zavře a Dvořák bude dál vydávat jen knížky pro dospělé. Strom života ale u čtenářů zabodoval a dětské knížky v Labyrintu vycházejí dodnes. Na Jágra mimochodem nikdy nedošlo a už v té době, před zhruba 12 lety, Joachima napadlo, že by rád vydával i dětský časopis. Chtěl ale počkat na správný okamžik.
Všechny osobnosti ze seznamu 18 inspirativních jsme požádali, aby na bílou košili vyjádřily zdroj své inspirace. Výsledná díla budeme dražit ve prospěch charity.
Ten přišel na podzim roku 2014. Semlelo se to celkem rychle a první číslo Rakety, s podtitulem „Časopis pro děti chytrých rodičů“ vyšlo na začátku prosince v nákladu 800 kusů. Ohlasy a reakce byly natolik příznivé, že se Joachim Dvořák zavázal, že bude časopis vydávat minimálně další rok a pak se uvidí.
Tohle rozhodnutí se později ukázalo jako hodně důležité. Když totiž zpětně začal počítat, zjistil, že kdyby měl hledět na výdělek, musel by Raketu stáhnout z oběžné časopisové dráhy. „Jenže já to dělám bez ohledu na peníze, protože v tom vidím smysl. Myšlení, kdy se úspěch poměřuje jen penězi, mi nikdy nebylo blízké,“ říká nekompromisně.
Veškeré příjmy časopisu pocházejí z prodeje a zatím se stále neobejde bez dárců, nicméně koncem roku, tedy po čtyřech letech existence, by se měl dostat z červených čísel. Náklad vzrostl od prvního vydání desetkrát a pravidelně se dělá dotisk starších čísel.
I v Raketě, stejně jako v Labyrintu, dává Dvořák hodně prostoru začínajícím umělcům. A ti dnes stojí frontu na to, aby v ní mohli uveřejnit svoji práci. „Právě to, že u nás publikují takoví autoři, dává Raketě specifickou DNA, která ji odlišuje od všech ostatních časopisů,“ vysvětluje Dvořák, mimo jiné otec sedmileté dcery Mii, jejíž jméno má vytetované na levé ruce a která mu změnila život, do té doby zaměřený převážně na práci, tak, jak to děti umějí.
Dvořák vysvětluje, že původní obsah a originalita jsou v Raketě na prvním místě, přestože z výrobního hlediska se to prodraží. Časopis cílí na čtenáře a čtenářky přibližně od pěti do deseti let. Vychází čtyřikrát ročně a každé číslo je zaměřené na konkrétní téma: třeba cestování, botaniku, jídlo, rock’n’roll nebo toleranci. Děti v něm pravidelně najdou třeba komiksy, různé originální úkoly, příběhy nebo vystřihovánky a okruh spolupracovníků je hodně pestrý.
Časopis má od začátku dvě šéfredaktorky, dlouholeté kamarádky Johanu Švejdíkovou a Radanu Litošovou. Dvořák obě už nějakou dobu znal a věděl, jak rády tvoří pro děti. Radana pohádky na pokračování pro svoje děti, Johana leporela nebo sešity s úkoly. První jmenovaná se v Raketě stará hlavně o texty, Johana o výtvarnou část a grafickou podobu. Dvořák na časopis dohlíží jako editor a přispívá do něj cestovatelskými tipy.
Raketa podle jeho slov přinesla do nakladatelství živou vodu a v současné době ho baví víc než vydávání knížek. „Momentálně v tom vidím největší smysl mé práce. Možnost inspirovat se neomezeným světem dětské fantazie je neskutečně obohacující,“ dodává.
