Seznamuje lidi, i když vlastně ani nechtějí. Boří hranice, které mnohdy nejsou vidět. Vizuální umělkyně Kateřina Šedá (40) nemá ráda, když svět něco rozděluje, a ve svých uměleckých projektech se to snaží změnit. Za každou cenu.
Pracuje s lidmi a mezi nimi, na ulicích, na sídlištích, ve městech, na vesnicích anebo třeba ve vlaku. Na lince z Prahy do Drážďan se pokoušela seznámit cestující prostřednictvím telefonů – například je vyzvala, aby se někomu pomocí SMS omluvili nebo někomu vyznali lásku. „Snažím se spojit lidi prostřednictvím překážek. Moje práce otevírá řadu různých témat, ale v principu se snažím, aby se lidé navzájem uviděli novým způsobem,“ vysvětluje Kateřina.
Naposledy v Brně v rámci festivalu Re:publika, připomínajícího sté výročí vzniku Československa, uspořádala hromadné rande. Pozvala 1918 lidí z nejen internetových seznamek. „Nakonec dorazilo okolo 700 lidí. Pro mě je to velký úspěch, u mých akcí nehraje zásadní roli, kolik přijde lidí, ale kolik lidí na něco přijde. A to je propastný rozdíl,“ říká.
Mezilidské vztahy jsou podstatou její tvorby. Experimentuje s nimi, provokuje a přemlouvá ostatní, aby dělali věci, které pro ně třeba už nejsou přirozené. Chce, aby se zbavili stereotypů, našli k sobě znovu cestu prostřednictvím osobního kontaktu.
Bydlí v Líšni, historické vesnici, která se stala brněnskou periferií. Tam se před lety snažila propojit sousedy, kteří se ani neznali. „Lidé jsou si čím dál vzdálenější. Mým velkým cílem je vybudit lidi k aktivitě. Důvodů je celá řada, především nejsem moc spokojená s tím, co vidím kolem sebe. Chci spolupracovat i s lidmi, kteří spolupracovat nechtějí. Lákají mě věci, které nejdou,“ popisuje svoji motivaci.
Vytvořila plátno s motivem paneláků, nechala z něj vyrobit košile a ty pak rozeslala po sídlišti tisícovce rodin takovým způsobem, že jako adresáta uvedla vždy jiného souseda. Stovky lidí si myslely, že dostaly dárek od neznámého souseda. Všechny pak sezvala do Moravské galerie, aby jim svůj záměr představila. Dorazilo jich několik stovek, někteří přímo v košilích, a ve finále se jedna dvojice dokonce vzala.
Někteří nepřišli, další akci nepochopili, pár jich ale opravdu navázalo kontakt a spřátelili se.
Podobně Kateřina překvapuje často. A občas i negativně. „Beru to jako výzvu, jinak bych nic takového dělat prostě nemohla. Když chcete věci měnit, tak to vždycky přináší vzdor a někdy bohužel nepříjemnou kritiku, záleží na tom, jak s tím pracujete,“ říká. K akčnímu umění to patří. Někdy ale kritika překročí hranici. „V posledních dvou letech se přenesla i do osobní a zvrácené roviny. Občas dostávám anonymy, nad kterými zůstává rozum stát. Nikdy bych nečekala, že moje myšlenky můžou někoho provokovat takovým způsobem, že posílá mě a moje děti do plynu. Snažím se to nečíst. Je spousta lidí, kteří moje věci chápou, jsou ochotni se do nich zapojit, zkusit něco nového. A mám stovky nadšených reakcí, což je pořád dostatečnou motivací pokračovat,“ dodává Kateřina.
V roce 2011 přestěhovala necelou stovku obyvatel moravské obce Bedřichovice před galerii Tate Modern v Londýně, kde jim postavila fiktivní vesnici. Měli tam prostě prožít jeden den běžnou činností, kterou dělají doma. Takže tam uklízeli, sportovali nebo třeba myli auta.
Projekt pokračoval akcí Bedřichovice nad Temží. Kateřina se snažila na Moravu přenést střípky Londýna, postupně zapojila místní lidi a v roce 2015 vytvořila v obci londýnské náměstí. Bedřichovičtí tak mají v centru města například kopie londýnských laviček, červenou telefonní budku i hřiště s dřevěným doubledeckerem. „Protéká“ tam Temže vytvořená z dlažebních kostek.
Umělkyně chtěla, aby lidi v obci spojilo něco, co je běžně rozděluje – a to je především město, kam většina z nich odjíždí z obce za prací.
Všechny osobnosti ze seznamu 18 inspirativních jsme požádali, aby na bílou košili vyjádřily zdroj své inspirace. Výsledná díla budeme dražit ve prospěch charity.
O svých projektech přemýšlí dlouho dopředu, připravuje si je, dokud do sebe nezapadnou. „Můžeme vést debatu o tom, do jakého oboru takhle činnost vlastně patří, ale stejně neuspokojím ani jeden z nich. Pro mě má pořád hodně společného s vizuálním uměním, akorát tím klíčovým obrazem je člověk naproti,“ popisuje Šedá.
S dalšími akcemi překvapila zase lidi doma v Líšni. Z oken vytvořila galerii plnou roztodivných předmětů. „Přemluvila jsem sousedy, aby za okny vystavili věci, se kterými se chtějí pochlubit svým sousedům, ze kterých mají radost. Nejdřív se jim nechtělo, ale nakonec se začali předhánět,“ popisuje Kateřina. Vznikla vtipná pouliční akce, o které se dlouho mluvilo.
Čtyřiceti sousedům lezla přes ploty a natočila o tom klip. V projektu FURT DOKOLA pozvala na bienále do Berlína čtyřicet sousedů z Líšně. Postavila tam repliku jejich plotů, které sami přelézali. „Snažím se propojit lidi přes něco, co je ve skutečnosti rozděluje. A často si to postaví sami, jako třeba ty ploty,“ vysvětluje. „Nevadí mi hranice, ale jejich jednoznačné chápání. Hranice obecně něco rozdělují nebo vymezují. Já jsem si troufla je používat úplně opačně, což občas vyvolává kontroverze nebo nepochopení. Ale v okamžiku, kdy jako účastník na tento princip přistoupíte a nepředpojatě ho přijmete, přináší to zážitek, který vám nic jiného nezprostředkuje,“ dodává.
Její projekty rozhodně vybočují ze škatulky klasického umění. V roce 2005 dostala Cenu Jindřicha Chalupeckého pro mladé výtvarné umělce. Loni zase literární cenu Magnesia Litera za knížku o sociálně vyloučeném brněnském Bronxu. A je také Architektkou roku 2017. „Když jsem dostala e-mail o nominaci, myslela jsem si, že jde spíš o vtip. Na druhou stranu moje práce jde napříč mnoha obory. I když nepracuju s cihlami, ale hlavně s mezilidskými vztahy, jde pořád o překračování bariér a stavění něčeho nového,“ vysvětluje.
S architekty spolupracuje už dlouho. „Myslím, že moje práce doplňuje to, s čím architekti u některých realizací zápolí – například s aktivním zapojením veřejnosti do nějakého plánu, se schopností přimět nějakou komunitu uvidět místo jinak nebo třeba vytvořit společný program a náplň nějaké budovy. Myslím si, že se naše práce nejen doplňuje, ale že by v budoucnu moje práce mohla být i podstatnou součástí některých realizací,“ přibližuje svůj vztah s architekturou.
Neúnavně chystá další akce – na 16. Bienále architektury v Benátkách prezentuje Česko projektem UNES-CO, který upozorňuje na problémy spojené s nárůstem turismu a vylidňováním center měst, ze kterých zůstávají prázdné kulisy. Akce pokračuje v Českém Krumlově. Několik obyvatel se vrátí do historického centra, kde budou přes léto tři měsíce „normálně“ žít a vykonávat činnosti, které jsou jinde běžné, a dostanou za to normální plat.
Hodně času ale Kateřina teď věnuje rodině, chce si užít své dvě malé děti. Přestože se většinou snaží vytáhnout lidi ven, přiznává, že má občas sama chuť schovat se „do ulity“ a zůstat tam. „Ale úspěšně s tím bojuju,“ usmívá se.
