Když se letos v březnu na Facebooku objevil příspěvek s titulkem „Domácí úkoly NEJSOU povinné“, byl z toho poprask. Bloger pod přezdívkou Táta parťák v něm popsal, jak přesvědčil školu, aby od jeho malého syna přestala vymáhat domácí úkoly pod hrozbou trestů, protože to považuje za protizákonné.
Zpochybnil tím zažitý způsob, jakým se k domácím úkolům léta přistupovalo, a otevřel diskusi, nakolik a jestli vůbec má škola právo zasahovat do volného času dítěte, potažmo celé rodiny.
Bylo to takové píchnutí do vosího hnízda. Kauza zaměstnala média i ministerstvo školství a výsledkem je, že v některých školách svůj přístup k úkolům skutečně přehodnotili a přešli z povinné domácí přípravy na dobrovolnou.
„Pořád nemůžu uvěřit, že to má takový dosah a že jeden obyčejný táta z davu dá impulz, na jehož konci může být svobodnější dětství pro stovky dětí,“ říká Táta parťák, který je mimo jiné členem organizace Svoboda učení, prosazující dobrovolnost ve vzdělávání.
Pod pravým jménem na veřejnosti příliš vystupovat nechce, stejně tak si přeje nechat stranou detaily ze svého soukromí. Snaží se tím alespoň částečně zachovat anonymitu a ochránit svoje děti.
Právě prvňáček Ríša (ten s domácími úkoly) a budoucí předškolačka Gábi jsou hlavními hrdiny jeho příspěvků, v nichž popisuje společné zážitky a svůj přístup k výchově, který stojí na společných dohodách a respektu k dětem. Naopak k němu nepatří tresty, výhrůžky ani zákazy. Když před dvěma lety s blogem začínal, ani ve snu ho nenapadlo, co z toho jednou bude.
„Kdybych to jen tušil, nejspíš bych to celé pojal trošku jinak,“ zamýšlí se a popíjí při tom čaj z čerstvé máty, sedě na hnědé kožené pohovce uprostřed svého obýváku.
V minimalisticky zařízené místnosti, jejíž jedna celá stěna je prosklená s výhledem do zahrady s pečlivě zastřiženým trávníkem, stojí ve stojanu dvě kytary. Jedna klasická španělka a jedna elektrická. Ty jsou momentálně jeho velkým koníčkem. Naučil se na ně hrát sám, jen díky videím na internetu.
S tím respektem ve výchově to ale vždycky neměl stejně. Když byly Ríšovi tři roky, v rodině platil spíš za toho, kdo jde na děti občas až moc zhurta. „Se synem jsem se kvůli tomu dostával do nepříjemných konfliktů. Bylo mi jasné, že něco je špatně, jen jsem ještě nevěděl co. Vinil jsem spíše jeho. Nakonec jsem ale zjistil, že tím problémem je můj přístup,“ popisuje.
Všechno změnila kniha Vychováváme děti a rosteme s nimi od americké terapeutky a rodinné poradkyně Naomi Aldort. Radí v ní, jak děti vychovávat bez trestů a manipulace. „Najednou to do sebe celé zapadlo a já věděl, že je to pro nás ta správná cesta. Bylo to jako spolknout červenou pilulku a vystoupit z Matrixu,“ líčí počátky svojí proměny.
Knížek o výchově a taky svobodném vzdělávání přečetl ještě několik, inspiraci hledal i u podobně smýšlejících rodičů ve facebookových skupinách, do kterých postupně začal i přispívat. Když zjistil, že jeho příspěvky mají odezvu, rozhodl se založit vlastní blog.
Všechny osobnosti ze seznamu 18 inspirativních jsme požádali, aby na bílou košili vyjádřily zdroj své inspirace. Výsledná díla budeme dražit ve prospěch charity.
Ten dnes sleduje přes 13 tisíc lidí a loni na podzim si ho poprvé všimla média. Tehdy uveřejnil příspěvek o tom, že školka nemůže nutit dítě spát po obědě proti jeho vůli, jak se to dělo jeho malé dceři, a jak tento problém ve školce vyřešil. Podruhé se média ozvala právě kvůli úkolům.
S těmi se to seběhlo nějak takhle: když Ríša začal nosit domů poznámky za nesplněné domácí úkoly a paní učitelka na třídních schůzkách oznámila, že za 15 zapomenutí hrozí další kázeňské postihy, Tátu parťáka to naštvalo. Měl za to, že jim úkoly často nepřiměřeně zasahují do rodinného života a synovi nucením berou chuť do učení.
Když o domácích úkolech nenašel jediné slovo ve školním řádu ani školském zákoně, začal po poradě s právničkou situaci řešit se školou. Obavy, jestli nebude za potížistu a syn učitelům trnem v oku, rychle pustil z hlavy. Ne že by ho to nenapadlo, ale potřeba zastat se dítěte byla silnější. „Chtěl jsem jít synovi příkladem, že když má na něco právo, má smysl se ozvat. Předem jsme to spolu probrali a on souhlasil,“ vysvětluje.
Po počátečním neúspěchu se mu nakonec podařilo vedení školy přesvědčit, aby Ríša dostával už jen dobrovolné úkoly. Když to celé později zveřejnil na Facebooku, strhla se v diskusi hotová smršť. Příspěvek si přečetlo 1,3 milionu čtenářů, sdílelo ho téměř devět tisíc lidí a postupně se pod ním nashromáždil zhruba stejný počet komentářů. „Odezva byla naprosto brutální. Komentáře naskakovaly po pěti deseti vteřinách. Nebylo reálné je číst, natož na ně odpovídat,“ směje se Táta parťák.
Část diskutujících mu děkovala za odvahu a inspiraci, druhá ho měla přinejmenším za podivína, kterému jednou děti přerostou přes hlavu. Z takových komentářů si ale dávno nic nedělá. „Naučil jsem se nebrat si to osobně. Negativní komentář nevnímám jako něco, co se strefuje do mě, ale jako informaci o člověku, který ho píše,“ dodává.
S domácími úkoly se stala ještě jedna podivná věc. Facebook mu bez upozornění a detailnějšího vysvětlení deaktivoval profil. A byť mu jej později opět obnovil, Táta parťák se rozhodl nespoléhat na osud a všechny svoje články, které do té doby neměl nikde jinde uložené, nedávno zveřejnil i na nových webových stránkách.
