Pokud jde o volbu povolání, neměl vlastně moc na výběr – oba rodiče jsou učitelé angličtiny, které zná celé Uherské Hradiště. On tak vyrazil už trochu prošlápnutou cestou a vystudoval… angličtinu (a němčinu, kterou vzápětí zapomněl).
Po studiích sice začal překládat, ale záhy si uvědomil, že ho to vážně nebaví. „Člověk buď dělá užitkové věci, které ale putují okamžitě do koše, anebo překlady umělecké – jenže na to jsem neměl češtinu. Chvilku jsem tedy překládal různé manuály pro mixéry a podobně. I když jsou za to docela slušné peníze, víte, že většina vaší práce putuje rovnou do koše, protože návody nikdo nečte. A to mě fakt nebavilo,“ říká soukromý učitel angličtiny ze Slovácka Milan Šácha.
Krátce poté, co skončil s překladatelstvím, se tedy vrhl na učení. Už tady ale jeho cesta nebyla úplně konvenční – do školy nezamířil, ale začal ihned učit soukromé hodiny. „Nemám talent na všechnu tu byrokracii ani sílu jezdit s dětmi na školní výlety. Do školy bych navíc musel vstávat a v tom také nejsem dobrý, proto jsem se hned na začátku vrhl na soukromou dráhu.“
Soukromé hodiny angličtiny začal dávat rovnou pro skupiny, a to proto, že sám má lepší zkušenosti právě s učením v kolektivu osmi až deseti lidí spíš než s individuální výukou. Prvních pět let ale učil – jak sám říká – špatně. „Na začátku, v těch 25 letech, jsem jel podle učebnice a drtili jsme samozřejmě gramatiku, tak jak to pravděpodobně znáte i ze svých hodin: nejdříve přítomný čas, pak minulý, pak předminulý a tak dále. Nebylo to ale ono.“
Po této zkušenosti si Milan uvědomil, že takhle nikoho anglicky nenaučí. Rozhodl se proto sestavit vlastní učebnici angličtiny – Book of English. I když dnes učebnice při výuce nepoužívá vůbec, chtěl vytvořit pro Čechy knihu, která by jim přiblížila skutečnou současnou (americkou) angličtinu. „Existují učebnice, které sestavovali rodilí mluvčí – a učí se podle nich na všech školách, na gymnáziích, jazykovkách, univerzitách. Jenže tyhle knihy mají jednu zásadní špatnou vlastnost. A tou je jejich univerzálnost a mezinárodnost. Jsou to knihy určené stejně tak pro Nizozemce, Němce, Finy nebo Bulhary. Jenže každý národ má s angličtinou úplně jiné problémy. Jinak se učíme angličtinu my a jinak třeba Rakušané. Máme na jazyk úplně jiný systém, a to ty univerzální učebnice nevnímají,“ přibližuje důvod sepsání své knihy.
Hlavní inspirací pro Milana byly zdánlivě jednoduché příběhy, jimž jeho studenti rozuměli, ale nedokázali je, frustratingly, sami převyprávět. Někteří se učili i 20 let, a přesto se nikam neposunuli. Sesbíral proto neskutečné množství anglických článků a příběhů a snažil se hledat obraty a gramatiky, kterým Češi sice rozumějí, ale absolutně je nedokážou používat, ačkoli angličtina s nimi běžně pracuje.
Jako příklad uvádí sloveso „wonder“, jedno z 15 nejpoužívanějších sloves v angličtině. Češi ho podle něj vůbec nepoužívají – prostě to neumějí. „V češtině říkáme ‚rád bych věděl‘, ‚zajímalo by mě‘, ‚přemýšlím, jestli‘… – a to je všechno ‚wonder‘. Jenže my ho nahrazujeme univerzálními spojeními typu ‚I would like to know‘, ‚I’m interested‘ a podobně. Tohle českým studentům nikdo neříká. Tak jsem prostě musel napsat knížku.“ Trvalo mu to celkem 10 let, protože stavěl v podstatě na zelené louce a s psaním učebnice neměl žádné zkušenosti.
Začarovaný kruh je podle Milana v certifikátech, které vyžadují zaměstnavatelé. Ty jsou totiž celosvětové, a tudíž se učí z drahých, mezinárodních učebnic – jenže pak mluví všichni ve firmách stejně špatnou angličtinou.
„Je to tak, že se učíte jeden měsíc předpřítomný čas a pak prostě mluvíte pořád v těch typických větách pro předpřítomný čas. Poté, co se jej ‚naučíte‘, jdete na další typ času a na ten, co jste se učili předtím, zapomenete. Výsledkem je mimo jiné to, že během hovoru neumíme, nebo se bojíme, plynule přecházet z jednoho časového rámce do druhého.“
Všechny osobnosti ze seznamu 18 inspirativních jsme požádali, aby na bílou košili vyjádřily zdroj své inspirace. Výsledná díla budeme dražit ve prospěch charity.
Angličtinu naučenou z univerzálních učebnic Milan Šácha, uměleckým jménem Arnošt Škvrdleta, vnímá jako esperanto, univerzální jazyk, kterým mluví celý svět a který postrádá jakoukoli krásu a eleganci. Současnou angličtinu naproti tomu považuje za nádherný jazyk.
„Podobným příkladem jako ‚I wonder‘ je ‚I wish‘ – spojení, které se při výuce překládá jako ‚kéž by‘. A přitom ‚kéž by‘ v češtině už 100 let nikdo nepoužil. Studenti se nemají kde dozvědět, že právě pomocí ‚I wish‘ lze často překládat české ‚škoda, že‘, což na druhou stranu Češi už věky věků překládají jako ‚It’s a pity‘. No, takže pak chodíme po světě a v každé třetí větě říkáme ‚It is a big pity‘ a možná si připadáme trochu hloupě a nevíme přesně proč.“
Nejvíc Milana asi štve, že takto mluví i lidé, kteří mají na jazyky talent. „Tito základy angličtiny zvládnou bleskově, ale v jistém bodě narazí na zeď a od té doby namísto vylepšování už jen a jen zrychlují – mluví stále stejně mizerně, jen čím dál rychleji. U mnohých pak vidím, jak v kurzu rozkvetou, když sami sebe slyší mluvit kultivovaným jazykem,“ říká Milan s tím, že nyní učí celkem osm skupin po deseti lidech.
Může se to na první pohled zdát jednoduché, ale na každou lekci se Milan připravuje dlouho dopředu. Poslouchá podcasty, čte články a vybírá pro své studenty ty nejlepší příklady používání jednotlivých slov. Hodina angličtiny je pro něj totiž něco jako stand-up comedy. Jedině dokonale připravená hodina mu umožní měnit plán podle potřeby a s chutí si v jejím průběhu zaimprovizovat.
„Pokud jde o studenty, potěší každá změna k lepšímu. Asi nejvíc mě ale baví lidé středního věku, kteří si studiem jednoduše dělají radost. Někteří dostanou můj kurz od dětí k Vánocům, načež v sobě objeví netušený přirozený talent. Takoví lidé mě nabíjejí a týden co týden před nimi smekám pomyslný klobouk; vím, jak obtížné je najít v sobě po třicítce sílu rozvíjet nové dovednosti,“ usmívá se Milan Šácha alias Arnošt Škvrdleta, autor první učebnice angličtiny pro Čechy – Book of English.